tých osobnostních rysů, které vedou k tomu, že se člověk v interkulturní si–

tuaci osvědčí (např. sebereflexe, empatie, kulturní citlivost, zvídavost, tole–

rování odlišnosti, sebedůvěra a snížená míra úzkostlivosti). Spíše než zís–

kání máme na mysli rozvoj stávajících kompetencí a případně uvědomění si

a poznání vlastní osobnosti. Belz a Siegrist (2001, str. 174) vystihli velmi

dobře jádro problému, kde hovoří o tzv. klíčových kompetencích. Při roz–

voji klíčových kompetencí „účastník dospěje k individuální, otevřené a har–

monické kompetenci v jednání; ... dospěje k uvědomování vlastního cho–

vání, bude si vědom vlastních možností a hranic a bude tak schopen uplatnit

osobní přednosti a pracovat na posilování svých slabých stránek“.

Thomas (internetový odkaz) chápe získávání interkulturní kompetence

jako složitý proces, který zahrnuje jednak predispozice (osobnostní

a situační faktory), dále pak interkulturní konfrontaci a formování interkul–

turní zkušenosti, interkulturní učení a interkulturní porozumění. Pokud je

proces zakončen, dojde k získání interkulturní kompetence. 

V interkulturní situaci využíváme kognitivní, afektivní a behaviorální

kompetence*. Zjednodušeně řečeno ­ nějakým způsobem v dané chvíli

myslíme, nějak situaci prožíváme a nějakým způsobem se chováme. Pro

každou tuto oblast využíváme příslušné kompetence. Svoje znalosti, schop–

nosti a dovednosti využíváme buď zcela nevědomě, nebo vědomě. Řada

mechanismů našeho chování je ovlivněna naším  kulturním závažím", tedy

je v nás kulturně, pokud použijeme Hofstedův termín, naprogramována.

Vše, co je nám vštěpováno výchovou, kulturním prostředím, ale i naše je–

dinečné prožitky a zkušenosti se promítají do dané situace.

Samozřejmě je nejlépe pozorovatelná pouze třetí zmíněná oblast, oblast

našeho chování, která druhému účastníku může mnohé prozradit a napově–

dět. Pokud zachováme neměnný výraz tváře (poker face), který dokáže za–

maskovat jakékoliv emoce, druhý účastník se o našem vnitřním světě nic

nedozví. Ve skutečném životě nelze jednotlivé roviny od sebe oddělovat,

protože se navzájem ovlivňují a prolínají. Nelze oddělit afektivní rovinu od

ostatních, jinak bychom jednali a mysleli jako stroje. Stejně tak nelze ani

jednotlivé kompetence procvičovat odděleně, proto jedna technika většinou

procvičuje více kompetencí.

* Podobný trojsložkový model je v sociální psychologii používán v popisu postojů.

10